Oldřich Harok

Jeho cesta k výtvarnému umění však nebyla přímá. Do svých patnácti let žil v Havířově, vyučil se typografem sazečem v Českém Těšíně a pak pokračoval studiem na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Dlouhá léta se tomuto řemeslu intenzivně věnoval a dodnes v něm podniká jako majitel šenovské ofsetové tiskárny. Zlom nastal až zhruba před devatenácti lety, kdy jej při jedné z návštěv jižní Moravy zasáhla krása a autenticita barev a vzpomněl si na léta, kdy v Havířově navštěvoval lidovou školu umění u profesora Vojtěcha Berky. V té době nalezl odvahu znovu malovat. Odhodlání z jeho strany bylo veliké, chuť tvořit enormní, a tak výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat…

Mezi jeho prvotiny z roku 2000 patří malby s folklorní tématikou. Díky nim se znovu nadechl a získal uměleckou jistotu. Dnes už tyto práce vnímá pouze jako jakýsi důležitý začátek, mnohem podstatnějším se ale pro něj stal okamžik, kdy objevil techniku lité kresby. Na základě rodinných fotografií tak vznikla celá řada obrazů zachycujících postavy těch nejbližších (např. Autoportrét, Míla u moře), ale i zcela neznámých lidí (V kubánském baru). Výsledná díla jsou sice vytvořená realisticky, velkou měrou však v sobě zahrnují moment náhody a spontaneity. Dokladem toho jsou rychlé tahy štětcem, ale i motiv stékající barvy po nenašepsovaném plátně, evokující urgentnost sdělení, jako by vše vznikalo v záměrném spěchu, pramenícím z naléhavosti umělcovy potřeby tvořit.

Asi nejpatrněji je to znát na obraze „Televizní diváci“, v němž se autor omezil jen na pár elementárních čar, u nichž si lidská mysl musí vytvořit výslednou podobu sdělovaného sama; pomocníkem jí jsou pouze precizně vypracované lidské oči. Při tvorbě tohoto plátna malíř obrazovou plochu nevytvářel pouze pomocí barev, ale i s přispěním gázy, která celkovému výjevu dodává zcela novou výpovědní hodnotu. Vkládání textilií do obrazů je u Oldřicha Haroka poměrně časté a velmi zdařilé.

Z děl tvořených litou kresbou kvalitativně vyčnívají obrazy dětí, v nichž autor dokáže citlivým způsobem vnímat bezprostřednost a smysl pro hru těch nejmenších. Z pláten vyzařuje zvláštní kouzlo, které vás osloví od prvního okamžiku a dlouhodobě pak nepustí (Říkadla I.–V.). Autor se v nich zároveň představuje i jako typograf, který do obrazové plochy zahrnuje litery tvořené pomocí tiskařských matric. Jde o písmena, ale i texty říkadel a jiná, mnohdy básnicky podbarvená sdělení, která si umělec vypůjčuje odjinud nebo je přímo jejich autorem. Třešničkou na dortu je pak léta používaná umělcova unikátní signatura, omezená na iniciály OH tvořené tiskem.

Co se týče techniky lité kresby, zcela solitérní je obraz nazvaný „…leč jsme zde se zemí spjati“. Jeho originalita je dána perforací — čtvercovým otvorem uprostřed plátna. Podle vlastních autorových slov bylo toto dílo jeho vlastní zakázkou; vytvořil jej do ateliéru, kde je pověšeno před rozsáhlou plochou okna. Stává se tak obrazem v obraze, tvořícím symbiózu mezi výtvarným uměním a umělcem největším — přírodou. Většina obrazové plochy je neměnná, její střed však získává stále novou podobu podle toho, co zrovna za okenní tabulí nabízí sám život. Jde o velmi zdařilý pokus o těsné sepjetí výtvarné tvorby a „filmového záznamu“ světa.

Novátorsky se jeví autorův přístup v obraze „Maja“, kde je obrysová linie bílá a doplněná technikou pastelu; konečný dojem je tak mnohem čistší a něžnější. Tento obraz je počátkem Harokova druhého, přechodového období, pro něž je typické odchýlení od realistického pojetí figur a příklon k abstraktnějšímu sdělení. Litou kresbu opouští ve prospěch striktně vymezených, obrysovou linií ohraničených tvarů, které pomalu ztrácejí snadno poznatelnou podobu — „Zadumaná v punčochách“, „Čtyři ženy u studny“. Uplatňuje se zde pro Haroka tolik typická technika monotypie, kdy do plochy otiskuje předem zvolenou materii.

V tomto období, značně zaměřeném na malbu aktů s erotickým nádechem, se umělec často nechává ovlivňovat prací světově uznávaných malířů — Picassa, Modiglianiho, Schieleho. Jeho styl není jednotný, často experimentuje a po formální stránce se hledá. Proměnlivá je i jeho práce s koloritem: díla jsou malována sytými barvami, ale i méně výraznou, pastelově laděnou škálou. Dokladem různorodosti jsou plátna „Ukradený Modigliani“, „Na pláži“ evokující tvorbu Josefa Šímy nebo Goyou inspirovaná „Ostravská Maja“; „Slečny z Avignonu (některé ze Šenova)“ jsou připomínkou přelomového Picassova plátna.

Oldřich Harok intenzivně vnímá historický vývoj výtvarné scény a často se vrací k uměleckým kořenům dob dávno minulých. Jeho díla jsou vtipnou připomínkou či reakcí na tvorbu dříve v dějinách malby prezentovanou — vzpomeňme Tizianovu či Klimtovu Danae a srovnejme je s Harokovým „Zlatým deštěm“. U obrazů tohoto období je zřejmý podvědomý příklon k sochařskému umění: stále jde o malbu, jako by ji však už prováděly ruce sochaře. Přirozené proporce mizí a nahrazují je tvary jakoby tesané z kamenných kvádrů („Myslitel“, „Ukradeno Schielemu“).

Zatím poslední tvůrčí období se odvíjí v intencích abstrakce. Leitmotivem se stávají prvky evokující vesmírné dění (Motivy kosmické I.–IV.), jejichž mystickou atmosféru umocňuje enigmatické světlo. Jinde nalezneme útvary ne nepodobné hracím figurkám (Na sále), rozpracované i do rozměrných diptychů (Dvě figury, Tři figury). Postupem času se abstrakce přetransformovává do geometrismu (Nevěsta, Dva, Torzo, Žlutá krajina). V obraze „Uvnitř“ se objevuje náznak gestické malby se strukturálními trojrozměrnými detaily, vzniklými ze škraloupů na hladině plechovek s barvami; ještě silněji v díle „Nocturno“, kde obrazová plocha získává až trojrozměrnou dimenzi.

Malířův přístup je co do různorodosti takřka bezbřehý. Tato širokospektrálnost je dána tím, že autor neprošel dlouhodobým uměleckým školením — není svazován akademickými normami, nebojí se být každý den jiný a záměrně si nevytváří jeden osobitý styl. Chce překvapovat nejen okolí, ale hlavně sebe; tvorba jako proces je pro něj výzvou i dlouhodobou hrou, která jej vnitřně naplňuje.

Totéž platí o jeho sochách. Pracuje ve dřevě, pálené hlíně, kameni, ytongu i mramoru. Na veřejných prostranstvích Šenova jsou jeho díla dobře známá („Strom moudrosti“ u základní školy, „Stromová víla“ v lipové aleji). Největší koncentrace soch se nachází v blízkosti chrámu Prozřetelnosti Boží — drobná díla ve farské zahradě (Adam a Eva, Černá a bílá, Hlava Medúzy), plastika „Pokání“ u vchodu do oratoře.

To nejkrásnější na vás ale teprve čeká. Několik metrů vysoký mramorový monolit, nejmonumentálnější Harokova realizace z roku 2014 nazvaná „Prozřetelnost Boží“, vás uchvátí unikátním provedením i umístěním před kostelem. Je dokladem toho, že Oldřich Harok patří mezi těch málo umělců, kteří ke kvalitním realizacím potřebují dostatek prostoru a vhodný materiál. Pak dokáže vytvořit takřka zázraky!

— Gabriela Pelikánová